Chybovat je lidské

(vědomý vs nevědomý přístup v praxi)

Znáš ten pocit, když v práci uděláš chybu? A ještě třeba takovou, která ovlivní práci dalších lidí?

Já moc dobře. A moc dobře si pamatuju, jaké jsem při tom mívala pocity…

NEVĚDOMÍ

Ani to nemuselo být nic velkého. Prostě chyba.

Pamatuju si, jak jsem měla napsat hodně důležitý e-mail s rozpočtem na celý projekt a poslat ho „hodně vysoko”. Dala jsem si na něm fakt záležet. Psala jsem ho v angličtině, kontrolovala jsem ho snad stokrát.

A pak jsem ho odeslala asi 15 lidem… bez přílohy.

Rozpočet, ten nejdůležitější dokument, jsem zapomněla přiložit.

Člověk by si řekl, že o nic nejde. Stačí to poslat extra.

Někde vzadu jsem sice věděla, že o nic nejde… ale stejně mě to emocionálně úplně semlelo.

A kdyby to bylo jen na chvíli, tak budiž. Jenže já si ten pocit nesla ještě domů.

Myšlenkami jsem byla úplně mimo. Pořád jsem si říkala, co si asi o mně pomyslí: „Neumí poslat ani jeden pitomej mejl?“ A už se mi v hlavě rodilo spoustu ne moc hezkých domněnek…

A co hůř – druhý den jsem šla do práce ještě víc rozhozená. A protože jsem se nemohla soustředit, nasekala jsem další chyby. Krásná smyčka. 😄

VĚDOMÍ

Jak to mám dnes?

Upřímně? Ten e-mail bez přílohy jsem ještě párkrát poslala. Jsem na to expert.

A jo – pořád to ve mně něco spustí. Strach z chyb mám v sobě prostě zakořeněný hodně hluboko.

Ale dneska už s tím umím vědomě pracovat.

→ Až když cítím, že už emoce nemají nade mnou převahu, pošlu e-mail znovu. Klidně s lehkým vtípkem.

Protože už vím, jak své emoce zpracovat a hlavně – vím, že chybovat je lidské.

Chyby se prostě dějí. Nejsme ChatGPT. Jsme lidi.

A domů pak jdu s naprosto prázdnou hlavou. Nemyslím na žádný e-mail.

A to, co si o mě pomyslí ostatní? To už se mě netýká. Proč? Už si totiž neberu věci osobně… Ale o tom zase příště. ☺️

Chyba není ten problém

Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jak velká ta chyba byla.

V něčích očích se může zdát maličká, v jiných obrovská – ale to, co skutečně bolí, nejsou samotné chyby.

Jsou to pocity, které si s nimi spojujeme. Stud. Výčitky. Domněnky. Strach, co si kdo pomyslí. Pocity selhání, ponížení, nedostatečnosti…

A právě tady nastupuje vědomí.

Nejde totiž o to, aby se chyby neděly. Ony se dít budou.

Ale když se to stane, mám na výběr:

💭 Buď se nechám pohltit tou vlnou.

💭 Nebo se zastavím, najdu tu emoci v těle – a rozpustím ji v těle svou pozorností.

Vědomá reakce není o tom, že všechno zvládnu s úsměvem.

Je o tom, že dokážu být u toho, co cítím. Přijmu to, jsem si vědoma toho pocitu, ale nenechám se jím ovládnout.

A věř mi, dá se tomu předejít docela snadno… tím, že věcem věnujeme plnou pozornost.

Dělej vše tak, jak nejlépe umíš (ale ne lépe)

Tohle je jedna z věcí, která mi změnila život.

Je to myšlenka z knihy Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize – a já ji žiju.

Co to pro mě znamená?

Když něco dělám, věnuju tomu celou svou pozornost.

Nepíšu si u toho s nikým. Nejím u toho. Jsem tam prostě naplno.

A když to dokončím, vím, že jsem tomu dala všechno.

Takže když se dozvím, že jsem udělala chybu – nemám výčitky.

Protože vím, že jsem to neudělala z lenosti, z nepozornosti…

Prostě to jen byla součást mé cesty.

✨ A takhle to mám dnes nejen v práci, ale v životě.

Nenesu si v sobě pocit viny nebo studu celé dny. Není to potřeba!

Lidé jsou jediný druh na světě, který se za chybu dokáže trestat třeba i celý život…

Ošetřím si svůj vnitřní stav – protože to je to nejcennější, co v životě mám.

A díky tomu pak můžu tvořit láskyplný prostor pro ostatní.

Malá výhra nad egem

Tohle všechno je možný jen proto, že jsem se naučila pozorovat své emoce, být v přítomném okamžiku a vědomě reagovat.

Je to taková malá výhra nad mým egem.

Ego se chyb bojí. Vědomí je přijímá.

Strach z chyb je hlas ega.

Ego si myslí, že udělat chybu = selhat. A selhání = smrt.

Ale vědomí ví, že chybovat je lidské. Přirozené. Nevyhnutelné.

Copak se zlobíme na dítě, které se učí mluvit a zatím mu to nejde?

Copak se zlobíme, když padá na zem, než se naučí chodit?

Ne. Jsme rádi, že se učí.

A přesto, když dorosteme, tak za chyby přichází trest. Známka. Nálepka. Stud.

Takže…

Když uděláme chybu?

A jdeme dál.

Protože… upřímně… kdo nedělá chyby, jakoby nežil…

Souhlasíš? 💛